Centrální banka a její vliv na měnový trh

Centrální banka (CB) je státní instituce s nejvyšším vlivem na svůj a také okolní měnový trh. První centrální banka byla založena v roce 1668, byla to švédskou Riksbank. Druhá nejstarší centrální banka je pak britská centrální banka Bank of England, založena 1694, která je historicky jednoznačně nejvýznamnější světovou bankou. V dnešním ekonomickém světě však má nejvyšší význam americká centrální banka Fed (Federal Reserve System), která byla založena roku 1913. Tento více než dvousetletý rozdíl je důsledkem americké politiky izolace, kterou aplikovala během devatenáctého století. V tomto období zažily Spojené Státy Americké období nebývalého růstu bez jakéhokoliv dohledu centrální banky. Logicky bychom z tohoto faktu mohli vyvodit, že to bylo důsledkem nepřítomnosti centrální banky, která svými rozhodnutími neomezovala měnový trh. Byl by to však dogmatický pohled na věc. Základem tehdejšího amerického úspěchu byla již zmiňovaná politika izolacionizmu, která ve spojení s vysokými celními sazbami vedla k prosperitě domácích výrobců v důsledku těchto celních sazeb. Důvodem tedy nebyla absence centrální banky.

Předpoklady stabilního fungování centrální banky

Role centrálních bank se v průběhu času vyvíjela a stále se vyvíjí. Hlavní cíl centrální banky, cenová stabilita, však zůstal zachován. Aby mohla CB úspěšně provádět svou politiku, musí si získat důvěru finančního trhu. Centrální bankéři tedy nejen že musí zvolit správnou politiku, ale také ji musí vhodným způsobem vysvětlit veřejnosti a investorům. Dosáhnou toho, pokud splní následující předpoklady:

  1. Stanovení cílů – každá centrální banka si musí jasně stanovit cíle pro měřitelné prvky jako je například inflace.
  2. Způsob dosažení cílů – centrální banka musí deklarovat nástroje, které k dosažení cílů použije.
  3. Nástroje – centrální banka musí mít dané nástroje plně k dispozici a musí mít dostatečnou volnost k tomu, aby je mohla náležitě využít.
  4. Dluhová past – vláda musí udržet výši svého dluhu na přiměřené úrovni i v době recese. Pokud tuto podmínku nedokáže dodržet, staví se do cesty centrální bance, které tím omezuje volnost pohybu.
  5. Limity – vláda i centrální banka si musí stanovit limity rozsahu monetární politiky. Ani nejlepší monetární politika nedokáže zastavit cyklické fluktuace, které jsou přirozenou součástí ekonomiky státu.

Z výše jmenovaných podmínek je obzvlášť podmínka č. 4 hrubě nedodržována, což, jak dneska již víme, vyústilo ve světovou dluhovou krizi. Výše jsem již zmínil, že hlavní snahou centrální banky je cenová stabilita. Nyní se podívejme na způsoby, kterými centrální banky disponují, k dosažení svého cíle:

  1. Změnou povinných minimálních rezerv – centrální banka určuje výši minimálních rezerv, které musí držet komerční banky. Snížením povinných minimálních rezerv mohou komerční banky půjčovat více peněz klientům, čímž CB dosáhne přílivu peněz do ekonomiky.
  2. Ovlivněním úrokových sazeb – konkrétně se jedná o dvoutýdenní repo sazbu, diskontní úrokovou míru a lombardní sazbu. Z hlediska regulace peněz v ekonomice je klíčová lombardní sazba, což je sazba, za kterou CB poskytuje úvěry komerčním bankám. S růstem lombardní sazby se půjčky stávají dražšími a množství peněz v ekonomice se snižuje. Opačně platí inverzní vztah.
  3. Operacemi na volném trhu – CB nakupuje nebo prodává vládní cenné papíry. V situaci, kdy chce zvýšit množství peněz v ekonomice, cenné papíry nakupuje. Pokud je cílem snížení peněz v ekonomice, musí cenné papíry prodávat.

Intervenovat nebo ne?

Centrální banka je subjekt, který jedná na základě pověření vlády. Způsob volby hlavních představitelů se v jednotlivých státech liší, nicméně faktem zůstává, že CB podléhají dohledu vlády, ministerstva financí či jiné instituce. Cílem tohoto dohledu je zajistit, že centrální banka jednak plní své cíle vhodnými prostředky a dále, že neprovádí příliš rizikové kroky, které by mohly mít za následek zdiskreditování centrální banky a destabilizaci celého finančního systému. Tento dohled však může být také kontraproduktivní, protože jak je zmíněno v bodě 3) potřebuje centrální banka dostatečný prostor, aby mohla dosáhnout stanovených cílů. V roce 1990 poskytl Robert Heller, renomovaný americký bankovní ekonom, důkazy na základě dat z let 1980 – 1987, že „centrální banky, které soustředí veškerou svoji energii na monetární politiku, bývají úspěšnější v dosažení cíle cenové stability, než ty, které podléhají silnému dohledu“. Zároveň ale dodal, že jeho výzkum byl omezený a důvodů mohlo být více.
Měnové intervence jsou v České republice často skloňované téma, protože dne 7. 11. 2013 rozhodla Česká národní banka (ČNB) o devizových intervencích. Stalo se tak poprvé po 11 letech. Cílem těchto intervencí je udržet kurz koruny vůči euru na hodnotě 27 Kč/Eur. Zvýšením měnového kurzu dojde ke zdražení dovozů, to se postupně projeví růstem cen a následně také růstem inflace, což je jeden z důvodů provádění těchto intervencí. Druhým důvodem je podpoření spotřeby a investiční poptávky. Česká republika se již pátým rokem nachází v recesi a tento krok by jí měl pomoci k růstu.

ceska-narodni-banka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Navigace