ECB minulý týden demonstrovala svoji ochotu dále držet zápornou úrokovou míru na depozitní sazbě – podle našeho soudu by bylo pro eurozónu podstatně lepší, kdyby následovala švédskou centrální banku a vrátila se do neutrálního pásma, a navíc přidala další miliardy, které uvolní na nákup dluhopisů.

Takto masívní vytlačování peněz z trhu tlačí hodnotu eura nahoru a působí de facto kontraproduktivně na bilanci eurozóny. Zdražující se společná měna znesnadňuje exportérům nalézat další trhy a udržet si ty stávající, fiskální expanze k tomu nese velké administrativní náklady a transmisivní neefektivnost, bankovní sektor s velkou pravděpodobností nebude redistribuovat efektivně prostředky a raději podstoupí sankce, které rozpustí v poplatcích retailovým klientům.

Všechny tyto náklady jsou zbytečné, neproduktivní a neefektivní. Neřeší podstatu problému: nízkou konkurenceschopnost eurozóny, potažmo EU. Jsou tu mimo jiné vysoké náklady mrtvé váhy při redistribuci transferů z fondů, neudržitelné sociální náklady a stárnutí populace.

Ukazuje se, že centrální banky a tvůrci ekonomik ve svém repertoáru možných nástrojů upřednostňují jediný, totiž masivní fiskální expanzi, k níž ji, jako druhé housle slouží monetární uvolňování, které co do dynamiky a objemu jen těžko hledá obdobu.

Úroková míra, kterou určuje měnová autorita, obvykle centrální banka, pak reflektuje krátkodobější křivku a direktivněji určuje chování ekonomických subjektů, zejména ve finančním sektoru, kde banky působí jako zprostředkovatelé mezi přebytečnými a nedostatkovými subjekty, a to jak geograficky, tak i časově. Pokud tedy ECB drží svoji depozitní sazbu na úrovni -0,50bpc, pak bankám říká, že je bude sankcionovat, jestliže si u ní uloží přebytečnou likviditu namísto toho, aby ji umístily na trh v podobě úvěrů firmám.

Tady se také schovává onen „zakopaný pes“. Banka bank říká obchodním bankám, že je nutné – protože situace je nejistá, nebo dokonce kritická – dodávat peníze podnikům, banky však, protože to jsou společnosti vzniklé za účelem zisku, nevidí důvod pro svoji vyšší angažovanost, zejména v nejistých časech, a tak místo zvýšení objemu poskytovaných půjček korporacím raději přetrpí sankční poplatky od regulátora. Tyto poplatky pak rozpustí v retailové klientele v podobě plateb za výpis a podobně. Současně snižující se dlouhodobá úroková míra (IR), v kombinaci s krátkodobou IR snižuje bankám schopnost generovat zisk a stupňuje jejich obavy z možné klasifikace pohledávek v jejím portfoliu. Banky se tak rozhodnou stáhnout úvěry, které by za jiných okolností vnímaly jako méně rizikové. Smrtící kolo se dále roztáčí. Zpoplatněný úvěr buď firmu zlikviduje, nebo ji připraví o schopnost být likvidní a má impakt na dodavatele této firmy, kteří díky potížím svého odběratele také začínají být v úzkých. Dojde to tak daleko, že i jim banky zpoplatní úvěry.

Na druhé straně centrální banka masivně nakupuje dluhopisy, protože transmisivní mechanismus prostřednictvím IR je nefunkční, zejména v záporných hladinách. Dluhopisy, které autorita může kupovat jsou státní; jen těžko si lze představit, že by ventrální banka takto masivně zasáhla do funkce trhu a vybrala by privilegované firmy, které by de facto převzala do své majetkové struktury.

Moudrá vláda by takto získané peníze přetavila do restrukturalizace hospodářství: vyšší podíl přidané hodnoty a služeb na úkor prvotního zpracovatelského průmyslu. To jde snadno ovšem na papíře, hůř už v reálném životě. Vlády jsou závislé na svých elektorátech, tedy na faktu, jestli jejich voliči mají plná břicha a mohou si dovolit to, co se domnívají, že by si měli mít právo dovolit (je řeč o spotřebním koši).

Biliony eur byly a budou i nadále utráceny zbytečně, pokud se nezaměříme na to, co je příčinou, namísto povrchní sanace důsledků. Možná první vlaštovkou je ochota zemí přistoupit k ručení za dluh EU nedílně a společně, další může přijít později.

Michal Dvořák, Tradecenturm