Jerome Powell je předsedou FEDu teprve od loňského února, ale již mohl nejednou „ochutnat“ nejhorší části práce šéfa nejmocnější centrální banky světa. Ať už dělá FED cokoliv, pro některé stále nejedná dost rychle, zatímco pro jiné jedná naopak moc brzy a dělá toho až moc. Výtek se mu také dostalo a jistě dostane za každé slovo, které pronesl, nebo naopak neřekl. A navíc, tato protisměrná kritika často pramení od jedněch a týchž lidí, kteří mají pocit, že by měli svým názorem přispět. Dokonce i prezident, který Powella jmenoval, se k němu často chová jako ke svému obětnímu beránkovi s plánem katarze v roce 2020.
Pokud se kritici soustředí na konkrétní nedostatky FEDu, mohou mít ve svých námitkách pravdu. Obvykle však jdou dále a navrhují „řešení“, která odrážejí předpoklad, že vědí, jaká je správná politika FEDu pro jakékoliv ekonomické problémy, které vidí. Jejich představa o problémech bohužel může být nejen vadná nebo neúplná, ale existuje obrovský rozdíl mezi identifikací problémů měnové politiky a poznáním správných odpovědí na ně (mezi kritiky a spasiteli FEDu). Faktem je, že pokud se spoléháme na diskreční měnovou politiku, nikdo přesně neví, jaký měnový kurz by měl FED sledovat.
Prvním problémem úspěšné diskreční stabilizace nebo manipulace s ekonomikou je dlouhé a proměnlivé časové zpoždění mezi změnami měnové politiky a jejich dopady na ekonomiku (nejčastěji se jedná o 6 až 18 měsíců). Kromě toho je zpoždění před výstupem a zaměstnaností obvykle kratší než zpoždění před tím, než ceny reagují. Proto řešení problému zaměstnanosti může způsobit zpožděný inflační problém – nebo také řešení inflačního problému může způsobit zpožděný problém zaměstnanosti. Ale i na rozdíl od řešení způsobujících nové problémy (nebo kolik měnovou politikou indukovaných investic je skutečně nesprávných a v budoucnu potenciálně způsobí problémy), různá a proměnlivá zpoždění znamenají, že pro politiku FEDu je třeba účinně stabilizovat nebo stimulovat ekonomiku, musí se zaměřit na nejistou produkci a modely inflace (nikoliv na současné okolnosti).
Tento problém je umocněn obtížemi přesně předpovídat obraty v ekonomice, kdy je nejdůležitější správně číst mezi řádky. Když jsou věci stabilní, existuje jen málo nástrojů, které by tuto stabilitu mohly zlepšit, takže není nutné přesně předpovídat, kdy by se mělo udělat málo nebo nic. Avšak odpovídající reakce na ostré obraty v ekonomice vyžaduje, aby byla správná věc provedena ve správném rozsahu a ve správný čas. Začátkem tohoto roku však Simon Kennedy a Peter Coy citovali nejen „rozsáhlé selhání predikce Velké americké recese“, ale také značně nespolehlivý pattern v čase a napříč zeměmi. Podobné indikátory mají podobné problémy. Například útlum v nejsledovanějším prognostickém nástroji, tedy indexu hlavních ukazatelů, předcházel recesím o půl roku až dva a půl roku od padesátých let. Predikoval také nesprávně jejich velikosti a dokonce predikoval recese, k nimž nedošlo, a to hned několikrát. Absence vysoce spolehlivých, běžně přijímaných předpovědí, rozhodování o tom, co dělat a kdy to udělat, je daleko od spolehlivé vědy. To platí ještě více, když je třeba při rozhodování zohlednit také budoucí vývoj a změny politiky každé jedné země (např. brexit, zpomalení mezinárodního růstu a záporné úrokové sazby v některých zemích).
Aktivní měnová politika je ještě obtížnější díky neustále se měnícímu proudu ekonomických dat, na který se musí FED spoléhat při posuzování stavu ekonomiky. Tento torrent zahrnuje vše od nových požadavků na průzkumy nezaměstnanosti a dat nákupních manažerů, až po ceny surovin a nové prodeje domů – každý report vydaný v odlišnou dobu a také mezinárodní data. Každá část údajů má však omezení v aktuálnosti a přesnosti (omezení, která jsou veřejnosti prakticky neznámá). Dále data typicky vysílají protichůdné signály o stavu ekonomiky (např. celková inflace a „jádrová“ inflace se mohou chovat odlišně nebo růst zaměstnanosti může zpomalit, zatímco míra nezaměstnanosti klesá). Pokud není statistika přesná a správná, rozhodnutí, která kombinace protichůdných důkazů poskytuje nejpřesnější obraz reality, je úkol, který je mimo lidské možnosti (navíc je ještě více ztížen mnoha potenciálními interpretacemi, co všechno to může znamenat).
Obtížnost při provádění aktivní měnové politiky „správně“ ještě umocňuje potřeba přesně předpovídat, jakým způsobem a jak rychle budou očekávání veřejnosti reagovat na jakoukoli změnu politiky. FED musí předvídat, jak její kroky a prohlášení jejích členů změní očekávání současného, tak budoucího stavu ekonomiky a cestu budoucí politiky. Rovněž je třeba vzít v úvahu, co se potom stane s očekáváním, když se následně objeví další ekonomické zprávy, dobré nebo špatné, navíc nejen ekonomické. Fedu navíc silně komplikuje rozhodování skutečnost, že dnešní očekávání se nezmění přesně jako v minulosti, protože situace není nikdy úplně stejná a protože se lidé do jisté míry přizpůsobili tomu, co se stalo v minulosti. Nikdo však neví, nakolik se budou současné reakce lišit od předchozích epizod.
Vždy existuje potenciál pro platnou kritiku aktivní měnové politiky, zejména stran nezbytnosti, načasování, velikosti a mechanismech změn politiky (včetně inovací, jako je zavedení plateb úroků z bankovních rezerv a jejich účinků), a jak jasně jsou záměry FEDu sděleny. V neostrém a neustále se měnícím reálném světě protichůdných ekonomických ukazatelů a prognóz, konkurenčních zájmů a politických překvapení však aktivističtí tvůrci politik přesně nevědí, co je „správná“ politika dnes. Jejich aktivističtí kritici však také ne. Přesto by to nemělo být překvapením. Jak říkali rakouští ekonomové po celá desetiletí, centrální plánovači nemohou vědět dost, aby spolehlivě dosáhli účinnosti nebo čehokoliv jiného, co zamýšlejí, a měnová politika je formou centrálního plánování.
Monetární politika je formou disrupce cenové hladiny a deformace cen obecně, jejíž zásahy destruují nejvíce vypovídající schopnost zvláště důležitých cen – úrokových sazeb – a schopnost spořitelů a investorů produktivně koordinovat své chování.
Jerome Powell nemá lehkou úlohu. Jeho principál zesměšňuje jeho schopnost hrát roli, kterou mu svěřil, interiéry i exteriéry jsou v dynamických permutacích, navíc neuchopitelné a nepredikovatelné v krátkém, i střednědobém horizontu. Od kvality a proměnlivosti kulis se nadále odvíjejí i vlastnosti jednotlivých atributů, s nimiž FED musí pracovat – statistiky jsou deformovány politickou hrou a každá zájmová skupina na banku tlačí ve snaze dosáhnout svého cíle.
Michal Dvořák, Tradecentrum
