Dnes je již zřejmé, že snižování úrokových sazeb, vedle masivního pumpování likvidity do ekonomiky, naráží na své dno. Centrální banky tak budou nuceny stále více sahat k nestandardním měnově-politickým nástrojům. Jedním z nich je zvyšování inflačního cíle.

Podstata tohoto řešení spočívá v tom, že zvýšení inflačního cíle zvýší nominální úrokovou sazbu a poskytne politický prostor pro opětovné snížení úrokových sazeb v případě budoucí potřeby. Na druhé straně tu jako Damoklův meč stále visí hrozba cenových turbulencí a více než teoretická možnost dynamizace inflace, která by resultovala v opačný problém, než máme aktuálně, totiž záměnu deflace za inflační tlaky mimo požadovaný, nebo lépe řečeno tolerovaný rámec.

I když by při zvyšování inflačního cíle mohlo dojít k mnoha změnám fungování ekonomiky, zřejmá úvaha souvisí přímo s fenoménem inflace. Firmy budou měnit ceny častěji v prostředí s vysokou inflací ve srovnání s prostředím s nízkou inflací. Neméně zásadním aspektem je struktura inflace a stejně tak nástroje, které jsou k měření využívány.

Z hlediska České republiky je jedním z hlavních driverů inflace cena nemovitostí – je oprávněné se domnívat, že zde autorita příliš nástrojů na cenovou manipulaci nemá. Přímé zásahy do hypotéčního trhu jsou svým významem marginální. Trh nemovitostí tak zčásti stojí za poněkud kuriózním postavením ČR, kde ČNB, na rozdíl od mnoha svých protějšků, má problém dostat inflaci do požadovaného tolerančního pásma se shora.

Je pak logické, že si s myšlenkou zvyšování inflačního cíle centrální bankéři z ČNB mohou pohrávat. Dosavadní analýzy však účinnost takového netradičního nástroje měnové politiky jednoznačně neprokazují. Ball et al. (1998) analyzoval důsledky tohoto předpokladu pomocí mikroekonomických dat. Kvantitativní analýza, kterou Ball et al. (1998) předložil, je pro tuto diskusi dobrým základem. Její výsledky naznačují, že odpověď na otázku „kolik prostoru navíc může inflační cíl poskytnout“, může ukázat, že to je méně, než bylo očekáváno.

Podle předpokladu existuje silný vztah mezi inflačním cílem a frekvencí cenových změn v podnicích. Z hlediska ČR jako výrazně proexportně orientované ekonomiky s problémy s přidanou hodnotou (zde by byl prostor pro pohlcení-nivelaci cenových fluktuací) je zásadní. Nestabilita cen by se dříve či později odrazila na ochotě zahraničních partnerů odebírat naši produkci, pokud by pohyby cen nebyly, co do frekvence a rozsahu marginální.

V případě Česka by tak bylo rozumné na zvýšení inflačního cíle – jako nástroje na podporu růstu – raději zapomenout. Samotné kroky vedoucí ke zvýšení inflačního cíle přinesou jen malou přidanou hodnotu a zároveň zvýší rizika cenové spirály.

Michal Dvořák, Tradecentrum