ECB: pokračující politika levného dluhu zakládá obří riziko

Evropská centrální banka nadále nepřiměřeně nafukuje dluhovou bublinu eurozóny, zatímco ekonomické zpomalení hlavních evropských ekonomik se dále prohlubuje. Dokonce část členů výboru deklarovala ochotu dále snižovat úrokovou míru (IR). Ta je přitom již nyní záporná. Tato diskrepance prosákla do médií několik málo hodin po té, co Mario Draghi, guvernér ECB, deklaroval pevný postoj centrální banky – totiž zachovat IR v současné podobě do 2020.

Eurozóna

To, co bylo původně navrženo jako nástroj pro vlády, aby si kupovaly čas k provádění strukturálních reforem a snížení nerovnováhy, se stalo nebezpečnou pobídkou k udržení nadměrných výdajů a zvýšení dluhu. Tato politika má ze strany establishmentu dvě odůvodnění. Jednak nevzniká žádná negativní externalita tak dlouho, dokud je dluh levný, jednak je inflace hluboko pod tapetem ECB, nebo jinak řečeno – je tu absence inflace.

Levné půjčky finančnímu sektoru nemohou být záminkou pro zvýšení dluhu. Japonsko má velmi nízké náklady na dluh a náklady na obsluhu veřejného dluhu Japonska představují téměř polovinu daňových příjmů státu. Japonský dluh je 15krát vyšší než daňové příjmy vybrané vládou v roce 2018. Japonsko i přes monetární a fiskální expanzi nepokročilo k inflační ekonomice téměř ani o krůček, nákladnost snah o zabránění deflace, s níž má Japonsko neblahé zkušenosti, jsou obrovské, ale zdá se, že bez výraznějšího úspěchu.

Oficiální inflace eurozóny od roku 2000 vykazuje nárůst CPI o 40 %, zatímco růst produktivity byl zanedbatelný a platy a zaměstnanost zůstávají v depresi. Efektivita a širší inovace de facto neexistují. Měnová politika se změnila z nástroje na podporu reforem ve způsob omluvy pro jejich absenci.

Je také důležité podotknout, že euro není globální rezervní měnou. Euro je využíváno pouze v 31 % světových transakcí, zatímco americký dolar je používán v 88 %, podle Bank of International Settlements (celkový součet transakcí, jak vysvětluje BIS ve své zprávě, je 200 %, protože každá transakce zahrnuje dvě měny).

Výnosy dluhopisů v eurozóně jsou uměle deprimovány a dávají falešný pocit bezpečí, který je zcela zahalen extrémně nízkými úrokovými sazbami a nadměrnou likviditou.

Rozvaha Evropské centrální banky byla zvýšena na 40 % HDP eurozóny, zatímco na vrcholu kvantitativního uvolňování nedosáhla rozvaha Federálního rezervního systému 26 % HDP USA.

Nákupy Federálního rezervního systému nikdy nepřekročily čisté emise. ECB nadále nakupuje dluhopisy, které, jakmile expirují, budou multiplikovat zpětné odkupy a dosáhnou sedminásobku čistých emisí.

Šestnáct desetiletých státních dluhopisů v eurozóně vykazuje negativní reálné výnosy. Další dva, řecký a italský, jsou neuvěřitelnými příklady, protože jejich výnosy (upravené o kurzové rozdíly a inflaci) vykazují zanedbatelný rozdíl oproti americkému desetiletému dluhopisu. Přebytečná likvidita v eurozóně přitom přesahuje 18 bilionů eur.

Absence inflace je kouzelnou formulí, která umožňuje cokoliv, přesto, bližším pohledem, inflační tlaky tu existují a jsou velmi silné. Nejen ve finančních aktivech (obrovská bublina ve výše zmíněných státních dluhopisech), ale i ceny v eurozóně se od roku 2000 zvýšily o 40 %, zatímco produktivita je „flat“. Levný dluh by neměl být dále zvyšován, ale naopak, je to příležitost k jeho snížení.

Politika expanze levných dluhů vede k hromadění dlouhodobého rizika.

ECB ignoruje „tail“ riziko a kumulaci nerovnováh a očekává, že likvidita vytvoří úroveň růstu a inflace, které nebylo ani dosaženo po dvou bilionové expanzi.

Vlády z celé eurozóny identifikují nízké výnosy jako určitý druh tržního ověřování svých politik, což vede k chybným závěrům, pokud jsou trhy uměle ovlivňovány politikou centrálních bank. Tento placebo efekt vedl mnoho zemí v Evropě k tomu, aby opustily reformní kroky a mnohé se domnívají, že řešením nízkého růstu je návrat k postupům aplikovaným v roce 2008.

Nízké výnosy nejsou známkou důvěryhodnosti a nízkého rizika, ale finanční represe a strachu ze slabšího makroekonomického prostředí v jiných aktivech.

Problém Eurozóny spočívá v tom, že se plně spoléhá na „zkreslený“ vliv měnové politiky, aby posílila oživení a zaměřila se na jediný cíl, a to zlevnit veřejné výdaje na financování bez ohledu na náklady. To udržuje strukturální nerovnováhu, vnímání rizika je rozostřeno a ekonomika se stává méně dynamickou, zatímco dlouhodobá rizika rostou.

ECB se tak ocitá v peněžní pasti. Pokud normalizuje politiku, zmizí „kouzlo“ nízkých výnosů a vlády na to budou reagovat. Pokud si však tuto politiku zachovává, existuje zvýšené riziko opakování krize v eurozóně bez jakýchkoli nástrojů k jejímu řešení. Proto musí ECB nyní zvýšit sazby a zastavit odkup splatných dluhopisů, dokud jsou trhy optimistické.

Namísto navrhování opatření na straně nabídky, omezování nadměrného zdanění a redukce vládních výdajů řada analytiků bohužel doporučí více výdajů a větší likviditu jako řešení, které ve skutečnosti učiní ekonomiku ještě slabší.

Hlavním problémem s akumulací dluhu za nízké sazby je to, že má stejný efekt jako realitní bublina. Skrývá skutečné riziko likvidity a solventnosti, protože náklady na půjčky jsou příliš nízké na to, aby byly reálné.

Michal Dvořák, Tradecentrum

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Chcete snížit poplatky z obchodování? Registrujte se!

Navigace